Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
INDIAN jsem zaregistroval někdy před třemi lety, kdy vydali pod Relapsem minulé album „Guiltless“. Tenkrát mě přišli k duhu, protože jsem pátral po nějakém špinavějším a surovějším dvojčetem NEUROSIS, a to jsem také dostal. Banda ostřílených pardálů z Chicaga se nezdržuje tím, že by se utápěla v post-rockovém budování atmosféry, od prvního hrábnutí do strun je jasné, že tady jede nekompromisní těžký kovový buchar od začátku až do konce. Albu „From All Purity“ dominuje přebustrovaný burácivý zvuk, intenzivní řvaní koketující s blackmetalovým skřehotem a pomalé, těžkopádné až dronové riffy, které jsou stejně neústupné jako neprostupné.
Zásadní jizvy, které dodávají INDIAN na osobitosti, tvoří noisové skřípění a do krajnosti vyhnané bustry, jež hrubým způsobem zasahují do skladeb. Základní schéma většiny skladeb je pak celkem jednoduché. Do jednoduchých rytmů, které by ve své rychlosti našly uplatnění i ve funeral-doommetalových umíráčcích, přiznává každý kopák nekriticky přebustřená rytmická kytara a nad tím se buduje vše ostatní. Díky hypnotickým rytmům a dokonale syrovému zvuku INDIAN tvoří neutěšenou tíživou atmosféru, kterou jen tak u jiné podobné kapely nezažijete. Deska „From All Purity“ je pak jedinečná hlavně v tom, s jakou samozřejmostí na vás dokáže tuto náladu přenést.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.